Prezident Herecké asociace Jiří Hromada: Nejde o to, kdo je gay. Singl život je problémem dnešní doby

Víte, kolik lidí se momentálně v České republice hlásí k homosexuálům?

Tuto otázku jsem za dvacet let svého působení v čele gay hnutí dostával od novinářů pravidelně. Vždy, když jsem ji dostal, tak jsem vychrlil: čtyři sta tisíc pět set osmdesát šest. Jak to proboha mohu vědět? Já jsem nespal se čtyřmi sty tisíci pěti set osmdesáti šesti lidmi, abych mohl vědět, zda jsou či nejsou gayi, nebo kolik nás je.. Ale co nás udivuje, je běžně užívané označení homosexuál. Slovo homosexuál (stejně jako heterosexuál) patří do institucí sexuologických výzkumných ústavů. Je to odborný termín. My přece nejsme pouze homosexuálové. Nežijeme jen sexem! Já jsem Jiří Hromada. Já nejsem homosexuál. Já jsem člověk, Jiří Hromada. Slovo homosexuál mě okamžitě zařazuje někam, kde si pejorativně chtějí lidé vymezit nějakou nadřazenost nade mnou. Proč? Já jsem občan České republiky, herec, prezident Herecké asociace a do toho, co dělám v ložnici, nikomu nic není. Stejně tak jako mně není nic do toho, co dělají ostatní, sexuálními výzkumnými ústavy nazývaní odborným heslem heterosexuálové.

Tento svět chřadne na ztrátu lidskosti, tak se začíná zajímat o ty nejbulvárnější pitomosti, kdo má jaké nevěry, šaty či ponožky a přestává se zajímat o to, kdo jak myslí, kdo jak tvoří, kdo přináší ve svém životě těm druhým nějaký prospěch a kdo jim pomáhá prožít život krásně a smysluplně.

Proto je přijatelnější výraz gay, který nás odsexualizovává.

V čem spočívá vaše vize problému společnosti?

Myslím, že to nejpodstatnější, co nás teď pronásleduje, je takzvaný „singl“ život. Lidé už nechtějí žít pospolu, ve dvojicích, v lásce, v porozumění. Nedávno jsem byl přáteli pozván na diskotéku a všimnul jsem si, že dívky a chlapci stáli naproti zrcadlům, která byla kolem sálu a tancovali sami se sebou. My, když jsme se zamilovávali a chodili na diskotéky, tak jsme chtěli okamžitě tancovat s někým, obejmout ho, dotýkat se ho, líbat ho a být v kontaktu. Dneska mladí lidé tančí sami se sebou.

Tady nejde o to, zda někdo bude nazván homosexuálem nebo heterosexuálem. Tady jde o to, aby člověk vůbec narazil na někoho, koho vezme za ruku, a který bude ochoten s ním být, sdílet s ním osud a trápit se, když se trápí on – a naopak...

Berete prosazení zákona o registrovaném partnerství jako svůj největší úspěch v životě?

Nikoli. V roce 1990 odhalil průzkum veřejného mínění, že pouze deset procent občanů Československé republiky nás tehdy akceptovalo. V roce 2006, po schválení zákona o registrovaném partnerství to bylo sedmdesát pět procent a loni, po průzkumu veřejného mínění, už to je osmdesát procent. Ta cesta od deseti do pětasedmdesáti a nakonec až po osmdesát procent - je můj největší úspěch. Ta cesta změny myšlení české společnosti byla nejpodstatnější.

Připomenu, co se na té cestě odehrálo: V roce 1990 se nám podařilo prostřednictvím pana ministra Rumla zrušit takzvané růžové seznamy. Tajná policie - StB si dělala naše seznamy, aby mohla vydírat. V té době byla věková hranice osmnácti let pro intimní vztah dvojic stejného pohlaví a patnácti let pro intimní vztah opačného pohlaví. Když se nějaký gay stal disidentem proti režimu, tak našli sedmnáctiletého mladíka, který něco ukradl v samoobsluze a řekli mu „My ti to odpustíme, ale řekneš, že s tamtím pánem jsi měl intimní kontakt tehdy a tehdy.“

A když to chlapec potvrdil…

...disident nebyl zavřen za to, že byl hrdinou, který byl proti totalitnímu režimu, ale proto, že ho usvědčili, že je homosexuál, a že s tímto chlapcem měl pod hranicí zletilosti intimní kontakt a tím pádem porušil zákon. Těch případů znám několik. Nám se v roce 1991 podařilo srovnat tuto věkovou hranici podle Listiny základních lidských práv a svobod na stejný věkový limit. Dnes v tom nejsou rozdíly a každý může mít intimní kontakt od patnácti let beztrestně, s kým chce, pokud to není vynucené. Důležité bylo, když v roce 1993 vyškrtla Česká republika na podnět Světové zdravotnické organizace a náš tlak homosexualitu ze seznamu nemocí… Byli jsme tam jako angína či chřipka – ale nikdo to neuměl (a neumí) léčit...

Jak se díváte na záležitost gayové a děti?

Okamžitá reakce na nás je, že nemůžeme mít děti. Je nám vytýkáno, že kvůli tomu nejsme plnohodnotní, že nemůžeme být rodina. Na to vždy říkám: a Václav Havel, bývalý prezident České republiky, jak byste ho označili? Ani s první ženou Olgou, ani s druhou, Dášou, neměl děti. Tak jak je to s ním? Taky nepřispívá společnosti? Zkrátka někteří lidé mít děti mohou, někteří nemohou. Za komunismu, za totality, se padesát procent gayů a leseb ženilo a vdávalo. Ta doba byla velmi krutá a oni si raději našli přítelkyni, přítele, s kterým se domluvili na takzvané domluvě: tady máš dítě, tady peníze a já si budu intimně žít svůj život jinde, s přítelem nebo přítelkyní. Ta přetvářka všem vyhovovala. Nikdo si toho nevšímal a uznával ji. Když potom přišel rok 1990 a všichni byli svobodní, tak se mnozí pochopitelně rozváděli.

Může registrovaný pár adoptovat dítě?

Když jsme v roce 2006 prosazovali poslední znění registrovaného partnerství, tak mi bylo politiky a právníky doporučeno, abychom do zákona vtělili, že kdo vstoupí do registrovaného partnerství, ztrácí nárok na adopci. My to tenkrát udělali z taktických důvodů. Ta doba nebyla taková, aby poslanci návrh schválili, když v něm bude možnost adopce. Ale právníci mi jednomyslně řekli, že je to protiústavní krok. Každý občan má právo, aby mohl požádat o adopci. Příslušný paragraf toto ústavní právo ruší. Já stále říkám organizaci PROUD zásadní věc: ať si dva registrovaní partneři zažádají o adopci. Na základě paragrafu, který zakazuje adopce v zákoně o registrovaném partnerství, ho neobdrží. Dostanou se k Ústavnímu soudu a ten paragraf zruší jako protiústavní. Zatím se o to nikdo nepokusil -  a já už nechci mluvit do aktivit mladých lidí nové generace. Adopce je zkrátka nejzákladnější právo každého občana České republiky.

Proč se brání tomu, aby osoby stejného pohlaví mohly adoptovat dítě? Je snad dokázané, že to pro vývoj dítěte není zdravé?

Česká republika je na prvním místě v Evropě v obsazenosti dětských domovů. To je správné? Když stovky a stovky dětí mají pět, šest tet, které se o ně starají a jednoho dva chlapy, kteří se starají o údržbu a techniku? Každý psycholog, každý pediatr vám řekne, že pro dítě je nejdůležitější identifikační vzor a to jsou DVA, dvě osoby. Je jedno, jací dva. Jestli muž a žena, dva muži či dvě ženy.

To dítě musí vidět vzor. Musí vidět, že jsou tady dva lidé, kteří se hádají a usmiřují, kteří spolu vaří, kteří se políbí, a kteří vše řeší společně. Tento identifikační vzor je vede k touze taky někoho mít. Co dělají ti dva lidé v ložnici by dítě vidět nemělo. A jak už jsem řekl, smyslem života každé dvojice nemusí být plození dětí. Někdo je prostě mít nemůže. To ale přece ještě neznamená, že je nemůže adoptovat.

Herecká asociace už osm let finančně přispívá na holčičku z Afriky, kterou adoptovala. Adopce dětí není o právech občanů, ale především o právech dětí. Tady jde přece hlavně o opuštěné děti.

Jak je na tom v tomto ohledu zahraničí? Znáte nějaký příklad, jak funguje péče o děti v jiné zemi?

Jsou státy, kde neexistuje žádný dětský domov. A když tady my máme nabídku, aby děcka mohla žít v rodinném prostředí, aby o ně bylo postaráno v době jejich věku, kdy ony se o sebe ještě postarat nemohou, tak my budeme dělat jakože: „Proboha, ty buzeranti, dyť je naučí homosexualitě!“. Nezažil jsem takový případ, že by se děti naučily homosexualitě. (Ani, že by někdo někoho z ní vyléčil.) Opakuji, že za komunistů se padesát procent homosexuálů vdávalo a ženilo a nikdy se jejich děti nenaučily homosexualitě. To vám potvrdí každý vědec nebo sexuolog. V těchto souvislostech bylo pro mne v gay hnutí inspirací myšlenka Gándího: „Buď tou změnou – kterou chceš uvidět“.

ČTĚTE:  Herci a gayové mají ten samý problém a to ten, aby je společnost pochopila v jejich krásné jinakosti, říká Jiří Hromada

Rozhovor je součástí multimediálního projektu Vize pro Ústecký kraj, který patří pod platformu Vize pro Česko.