Neslyšící Václav Boček: Jako handicapovaný žák jsem chodil do klasických škol

Václav Boček. Foto: archiv SeveročeskýDeník.czVáclav Boček. Foto: archiv SeveročeskýDeník.cz

Litoměřice /VIZE PRO ÚSTECKÝ KRAJ/ - "Chodil jsem mezi normálně slyšící lidi, ale třeba v Praze existují školy, kde vyučují přímo neslyšící. Hodně se pak zaměřují na to, aby je učili mluvit. Všechno dabují, ale výuka musí probíhat verbálně. Snaží se navést neslyšící k tomu, aby se lépe integrovali do společnosti," říká v rozhovoru pro SeveročeskýDeník.cz neslyšící Václav Boček.

Reklama

Kdy jste začal vnímat, že neslyšíte? Jako malé dítě?

Jako malý jsem to nevnímal. V té době, kdy bych to měl vnímat, jsem byl strašně maličký. To bylo v takovém věku, kdy si to prostě neuvědomujete. Ani žádné podobné věci si ještě neuvědomujete. Já fakt ani nevím, kdy jsem to začal poprvé vnímat.

Dávali Vám to najevo nějak ve škole, že jste jiný? Byl jste v normální třídě nebo v nějaké speciální?

V rok mého nástupu do školy se v Litoměřicích založila právě specializovaná třída, kde byly děti, které měly nějakou určitou vadu. Já tam byl jediný neslyšící. Ostatní měli jiné handikepy. Bylo nás tam na začátku asi osm a bylo to hrozně fajn. Vzali mě v pohodě. Byli jsme malí a učitelka jim vysvětlila, že to prostě takhle je, takže jsem se nesetkal s žádným problémem, který by mě od nich distancoval. Pak s postupem času začaly problémy. Třeba se psal diktát a diktovalo se, tak se buď muselo pomalu, abych to stíhal nebo mi pak začali dávat individuální plán. Třída napsala diktát a já si to pak šel dodělat o přestávku do kabinetu. To byla asi jediná odlišnost od ostatních dětí.

To znamená, že něco jste ve škole slyšel?

Já jsem odezíral, tudíž jsem nemohl koukat při psaní do papíru a poslouchat, co učitelka diktuje. Musím počkat, až ten člověk dořekne větu, a pak ji mohu napsat. Jedině tak jsem rozuměl. Ostatní píšou rovnou, protože to slyší, ale já se musím napřed kouknout, a pak teprve psát. Ze začátku jsem měl tu ztrátu menší, takže jsem slyšel lépe. Nevím, kolik byla počáteční ztráta v procentech, jestli to mohlo být 90 procent, ale během dvanácti třinácti let už je ta ztráta stoprocentní. Tím, že to nebylo konstantní celou dobu, tak je horší, že se tomu musíte každý rok nově přizpůsobovat. Vy máte sluchátka, která jsou nastavená třeba na těch 95 procent, ale druhý rok už máte 96 procentní ztrátu sluchu, další rok 97 procentní, tak se musíte mnohem víc soustředit.

Prostředí té školy bylo nějak přizpůsobené pro neslyšící lidi?

Já jsem chodil mezi normálně slyšící lidi, ale třeba v Praze existují školy, kde vyučují přímo neslyšící. Hodně se pak zaměřují na to, aby je učili mluvit. Všechno dabují, ale výuka musí probíhat verbálně. Snaží se navést neslyšící k tomu, aby se lépe integrovali do společnosti.

Takže jste zažil normální školu. Jak s Vámi zachází učitelé, kteří jsou zvyklí na zdravé děti, které slyší?

Úplně stejně. Jen byly výjimky při diktátech, ale že by mě nějak zvýhodňovali nebo stranili, to bych neřekl.

Co na gymnáziu? Tam jsou také nějaké ohledy nebo tam už ne?

Tam už to bylo ostřejší, dá se říct. Tam už nebylo tempo tak volné jako na základní škole, ale dalo se to zvládat. Výjimky tam prakticky nebyly. Občas ty diktáty.

A na vysoké škole předpokládám, že už jste nebyl vůbec zvýhodněn?

Tam jsem dovršil té vysoké ztráty a měl jsem pořád sluchadla. To už bylo takové, že jsem chodil jen tam, kam jsem musel, kde byla povinná docházka. Na přednášky jsem vydržel chodit první půlrok, ale bylo to hrozně vyčerpávající. Člověk se musí soustředit v celé posluchárně a většinou je přednášející otočený k tabuli nebo k projektu, takže mu ani není vidět na pusu. Ale domluvil jsem se pak se spolužáky, jestli by mi po hodině dávali materiály. Takže jsem měl materiály od druhých a dalo se to zvládnout. Já jsem si to přečetl, opsal nebo okopíroval a mohl jsem se učit na zkoušky. Někdy se mi děly takové vtipné příhody, kdy jsem přišel na zkoušku a ten kantor mi povídal: „Kolego, vy jste nechodil na přednášky.“ A já mu odpovídal: „No, já neslyším, takže bych tam neměl, co dělat.“ Takže jsem to občas musel vysvětlovat. Je fakt, že jsem to mohl udělat tak, že bych po první přednášce zašel za dotyčným kantorem a vysvětlil mu to, ale když jsem to měl takhle zařízené se spolužáky a oni v tom neviděli žádný problém, tak jsem k tomu neviděl důvod.

Jinak Vám vlastně ten sluch nebránil ve studiu vysoké školy. To už je přece o nějakém intelektu a jinou vadu jste neměl, takže jste byl v podstatě jako ostatní.

Ne, vůbec. Tam nebylo žádné omezení. Když to mám před sebou na papíře, tak se to naučím. Musím to teda samozřejmě také pochopit jako každý. Ale opravdu tam žádné omezení nebylo.

Jak je to se sluchadly? Jak vnímáte zdravotní péči pro lidi se sluchovým postižením v České republice? Je tu už nějaký lepší vývoj nebo to tak nevidíte?

Vývoj jde hodně dopředu. Teď už dělají třeba i vodotěsná sluchadla, ale to je třeba jen proti potu nebo proti dešti. Předtím byla sluchadla taková, že na ně nesmělo ani kápnout. Já si pamatuju, že jsem třeba byl na tréninku, zpotil jsem se a musel jsem je vysušit. Celý den jsem je sušil, až pak zase fungovala. Pak záleží také na tom, jakého má člověk foniatra. To je taky hodně individuální. Já jsem měl štěstí, že jsem měl paní doktorku Hlavatou. Když jsem šel na vysokou školu do Plzně, tak jsem přešel do Prahy k foniatrovi a tam je to normálka. Tam to není jako tady, že mě brali s náručí otevřenou. Tam už mají hodně lidí, takže to brali normálně. Potom příspěvky zdravotní pojišťovny: pojišťovna přispívá na sluchadla do osmnácti let nějakou částkou na obě sluchadla, třeba na jedno sedm tisíc a na druhé také sedm tisíc a od osmnácti let přispívají jenom jednou za pět let částkou 5 100 na jedno sluchadlo. Takže když si kupujete dvě, tak máte zaplacené od pojišťovny pořád jenom těch 5 100 na jedno. Tohle platí už asi víc než deset let.  Dřív bylo těch 5 100 docela hodně, ale dneska je to, dá se říct, zanedbatelná částka oproti ceně sluchadla.

Jak to vidíte dál v pracovním životě? Vidíte tam nějaký handicap?

Tam je problém, že většinou se vyžaduje telefonování. Dneska, ať je člověk v kanceláři nebo vlastně skoro všude, tak je potřeba, aby byl schopný telefonovat. To jsem s těmi předchozími sluchadly vůbec nemohl. Teď, jak mám ta nová, tak jsem to zkoušel a je to fakt paráda, ale zase nemůžu zaručit, že někdo na druhé straně, když mi zavolá, nebude mumlat nebo něco takového. To bych mu asi nerozuměl. Zrovna jsme se o tom bavili, když jsem byl v Motole a sestřička říká: „Ale dneska existují videohovory.“ Ano, existují, ale lidi to nepoužívají nebo nemají potřebu to používat. Oni to úplně přehlížejí, i když tu ta možnost je. Tam by byla potřeba nějaká propagace. Z toho videohovoru může neslyšící odezírat a může rozumět. Tak to je taky na společnosti, aby se přizpůsobila. Ale já si myslím, že tak snadno si na to nezvykne.

Bojíte se nějaké diskriminace, že ti zaměstnavatelé Vás nezaměstnají, protože se budou podvědomě bát toho, že máte sluchadla? Může v tom být problém?

Moje kamarádka v době, kdy hledala práci, měla v životopise, že neslyší a jí nepřišla ani jedna nabídka práce. Prostě nic. Tak to dala pryč a najednou jí začaly chodit pozvánky na pohovory. Až na tom pohovoru jim říkala, že špatně slyší a oni si pak řekli „Aha.“ Jenže to na ní nebylo poznat. Když to nevěděli, tak s ní jednali normálně, a pak věděli, že i když neslyší, tak může komunikovat normálně. Ale když to máte napsané v životopise, tak vás raději přehlédnou. To je prostě fakt. Když to není vyloženě zaměstnání pro takhle handicapované lidi, tak dají váš životopis raději stranou.

Rozhovor je součástí multimediálního projektu Vize pro Ústecký kraj, který patří pod platformu Vize pro Česko.

Reklama
Přidejte se k nám na Facebooku!

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat/zobrazit komentáře

» Další zprávy z regionu Litoměřicko

V Ústí jsem zažil nádherné období, říká Milan Buďa, trenér litoměřického béčka V Ústí jsem zažil nádherné období, říká Milan Buďa, trenér litoměřického béčka
Hradozámecká noc 2017: Zámek Libochovice navštíví duchové Hradozámecká noc 2017: Zámek Libochovice navštíví duchové
Severočeská trať má být první, kde budou jezdit vlaky bez strojvůdce Severočeská trať má být první, kde budou jezdit vlaky bez strojvůdce

Letní romance v Libochovicích aneb výlety v Poohří Letní romance v Libochovicích aneb výlety v Poohří
Svatovavřinecká pouť 2017 v Libochovicích nabídne bohatý program Svatovavřinecká pouť 2017 v Libochovicích nabídne bohatý program
Dítě spadlo do studny. Prý do ní lezlo kvůli mobilu Dítě spadlo do studny. Prý do ní lezlo kvůli mobilu


Komentáře