Tragická personální politika ČSSD a ANO narazila na strop
SEVERNÍ ČECHY /KOMENTÁŘ/ - Vladní strany ČSSD a ANO mají o čem přemýšlet. Krajské a senátní volby 2016 dopadly pro obě partaje neslavně, bývalí premiéři Mirek Topolánek a Jiří Paroubek dosahovali více jak 30procentních výsledků. Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš by touto optikou museli ihned skládat funkce, minimálně se připravit na uvolnění z předsednických postů svých stran (hnutí).
Jenže model typu, že dovládneme, ale předsednictví partají přenecháme někomu jinému, nelze očekávat. Přitom v sociální demokracii by to bylo možné, určití kandidáti na nového předsedu čekají. Ovšem zcela vyloučené je to u ANO, u hnutí jednoho muže.
Bez Andreje Babiše by se hnutí, které stojí na rétorice "všetci kradnú" sesypalo jak domeček z karet.
Ještě v jednom se ANO od ČSSD liší a naopak přibližuje k dobám ODS za vlády Václava Klause, kterého přitom Andrej Babiš tak rád kritizuje.
Babiš je polarizující osobnost. Na straně jedné má své obdivovatele, pro které je ANO především samotný Andrej a lidé na kandidátkách jsou jen stafáží.
Voliči hnutí volí především samotného Babiše, kterému zvyšují politickou sílu a moc preferenčími procenty, které se přetavují na mandáty.
A na straně druhé je veřejnost a voliči, kteří Babiše upřímně nesnáší a nebo už mu přestávají věřit, neboť prozřeli. Tak ho nepodporují, neboli už nevolí.
U sociální demokracie je to jinak. Je to tradiční strana, která už dvacet let formuje polistopadový vývoj v Česku. V dobrém i ve zlém. Za ty roky fungování ČSSD vytvořila polštář podporovatelů a voličů, jenže tradičně selhává na nízké volební účasti, neboť její voliči jsou nedisciplinovaní a aktivizují se jen v případech, kdy cítí skutečné ohrožení.
To bylo například v roce 2008, kdy se Jiřímu Paroubkovi podařilo po tragickém vládnutí Stanislava Grosse zařídit oranžové tsunami a posadit na krajská zastupitelstva mnoho straníků a poprvé vytvořit regionální základnu.
Avšak současně v tomto období před osmi lety můžeme hledat počátek nového "úpadku" sociální demokracie.
Především je to únava voličů z neustálých voleb, programová vyprázdněnost strany, okoukanost stále stejných politických person v dresu soc.dem. a nepovedená volební kampaň, která akcentovala minulost místo toho, aby kladla důraz na budoucnost - tedy vize.
O tom, že vytvářet kampaň na Retro Tour se starým autobusem a starými tvářemi (Jiří Šlégr, Jaroslav Foldyna), není zrovna terno, se přesvědčila třeba ČSSD v Ústeckém kraji. Buranská kampaň zase dominovala v Moravskoslezském kraji a osobní videoklipy Miroslava Nováka, které se raději narychlo stahují z internetu, toho jsou důkazem.
Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš stojí před velkým problémem. Chybí jim vize, jejim stranám uchopitelný program komunikovatelný jasně veřejnosti a především personální zázemí.
Pro Babiše je výsledek senátních voleb varováním, že jeho hnutí se blíží ke stropu. Pokud mají voliči rozhodovat o konkrétních lidech, z 27 možných senátorů jich ANO získá pouhé tři. A ČSSD, která má premiéra poměrně úspěšné vlády, jen dva.
Letošní senátní volby navíc ukázaly, že éra politiků typu Zdeňka Škromacha či Jana Mládka se blíží ke konci. Jak budou postupně další "zasloužilí" zástupci ČSSD dosluhovat (za dva a za čtyři roky), bude končit jedno velké polistopadové období sociální demokracie.
Jenže ČSSD stojí na kraji propasti. Pokud urychleně nenajde nová programová témata, nezačne oslovovat mladší generaci - tedy ročníky 1990 a postupně i 2000 - a tomu adekvátně stavět kandidátky, může následovat ODS. Ta je v současnosti marginální politickou stranou na úrovni 8 procent.
ANO je poněkud v jiné pozici. Zatímco Babiš úspěch v roce 2013 postavil na "vyluxování" středopravých voličů, kteří se odvrátili od stran jako ODS a TOP 09, krajské volby 2016 ukázaly, že ANO se zaměřilo na středolevý elektorát. Sebralo voliče jak ČSSD, tak KSČM.
Babišovi marketéři si ale neuvědomili, že když tak zásadně změní strategii, dochází i ke ztrátám. Je zarážející, že tým, který o sobě uměle vytváří auru výjimečnosti ve složení Petr Topinka, Marek Hanč, Marek Prchal, Anna Matušková a Alexander Braun selže na základní poučce, že když opustím základní zákaznickou skupinu, která si jako první u nového produktu vytvoří fanouškovské pouto založené tak trochu na idealismu, v honbě za masovým produktem likviduji ten samotný produkt.
Topinka, Hanč, Prchal, Matušková a Braun jsou lidé, kteří sice pracují pro politické strany, ale bez jakýkoliv ideálů. Jsou schopni pracovat pro více stran najednou, v tomto obzvláště vyniká především Marek Hanč, o kterém se v kuloárech pražské politiky mluví jako o novém Marku Dalíkovi.
Tato sestava místo toho, aby z ANO začala vytvářet standardní politickou stranu, stále více "tlačí na pilu" a dívá se na hnutí jako na marketingový produkt. Voliči jsou pak zákazníci, kteří kupují koblihy. Ty jim prodávají známé tváře. Prostě jako v televizní reklamě.
Jenže Babiš musel po těchto - a pro něj u třetích senátních volbách - konečně prozřít. Lidé nejsou hloupí - naštěstí (!) a nevolí do Senátu politické amatéry jako je Vlastimil Harapes či Josef Váňa. První sice uměl zatančit Labutí jezero, druhý několikrát vyhrát Velkou pardubickou, ale ani billboardy s Babišem nezakryly to, že oba pánové to nejlepší mají za sebou a že bude lepší, aby si užívali zaslouženého důchodu a nesnažili se kormidlovat Českou republiku v bouřlivých vodách evropské a světové politiky.
To samé platí i pro ČSSD a věčného senátorského adepta Jiřího Šlégra. Z hokejových vzpomínek se neustále žít nedá a volič opravdu není hloupý, i když si to mnozí politici tvrdošíjně myslí.
Babiš po senátním debaklu přiznal, že se výběru kandidátům nevěnoval. Pokud mu naprosto neúspěšnou sestavu pomáhal vybírat tým ve zhruba složení Topinka, Hanč, Prchal, Matušková, Braun či Vladimír Vořechovský, měl by Babiš začít přemýšlet o jejich výměně.
Oni totiž ani rádobyzábavné tweety a další marketingové "kraviny" ideamakera Marka Prchala volby nevyhrávají. K volbám totiž mladí nechodí a ti chytřejší už Babiše přestávají volit. Je tak otázkou, jak dlouho ještě ty koblihy budou bavit. Uvidíme na podzim 2017.