LIDÉ Z PODØIPSKA. Zdena Kejøová je celý život lékaøem v jedné nemocnici

Dìtská lékaøka Zdena Kejøová, je štíhlá, velmi vitální a energická žena. Nikdo by nehádal, že tato žena oslaví v pøíštím roce neuvìøitelné 50 leté pracovní jubileum! Využili jsme proto pøíležitosti a zavzpomínali s paní doktorkou na její pracovní zaèátky.

Není z lékaøské rodiny, a dùvodem proè vystudovala medicínu se pravdìpodobnì stal fakt, že se bìhem studia na „jedenáctiletce“ dobrovolnì zúèastnila pitvy, po které se jí provádìjící lékaø zeptal, zda by se nechtìla stát lékaøkou.

V roce 1965 nastoupila tehdy 23 letá lékaøka na tzv. umístìnku do svého prvního zamìstnání, tehdejšího OÚNZ Litomìøice (Okresního Ústavu Národního zdraví). V Litomìøicích také nìkolik let bydlela. „Když bylo dceøi asi 12 rokù, zpívala v pražském souboru Bambini di Praga. Èasté cestování bylo velmi nároèné a tak jsme se s rodinou pøestìhovali do Prahy. Já jsem ještì nìjaký èas dojíždìla pracovat do Litomìøic, od roku 1991 jsem ale nakonec definitivnì zakotvila v Roudnici nad Labem, která jednak byla souèástí OÚNZ Litomìøice a navíc byla o nìjakých 20 km blíže Praze," vysvìtluje paní doktorka.

Upøímnì, uvažovala jste nìkdy o zmìnì pracovního místa?

Ne, i když to možná zní nepravdìpodobnì, o jiném místì jsem nikdy neuvažovala. Musím se pøiznat, že pracovat v Praze mì nikdy nelákalo, stejnì tak jsem nikdy nechtìla na støedisko. Naopak, mì to vždycky bavilo ve špitále. Pomìry v menší nemocnici mi vyhovují, je to tu takové domácí, spoustu lidí znáte.

Za 50 let se muselo vystøídat spoustu lidí nejen v nemocnici, ale také v jejím vedení. Vzpomenete si, kolik se napøíklad vystøídalo generálních øeditelù?

Myslím, že sedm, jen doufám, že jsem teï na nikoho nezapomnìla.

Co se ve zdravotnictví zmìnilo nejvíce?

Já myslím, že se zmìnilo úplnì všechno. Za dobu mého pùsobení ve zdravotnictví prodìlaly všechny obory medicíny prudký rozvoj, pronikavì se zmìnily možnosti diagnostiky a léèby ve všech oborech. Medicína strašnì pokroèila: když já dnes mladým dìvèatùm vyprávím jak jsme zaèínali, co jsme mohli, nemohli tak si kolikrát øíkám, že mi to ta dìvèata ani nemùžou vìøit, že to takhle bylo. Døíve tøeba neexistovaly záchranky, spoustu vìcí jsme si opravdu museli „odkurýrovat“ na oddìlení. My jsme neznali ultrazvuk, CT, dìtský neurolog byl jediný v kraji. Takže doopravdy se ta medicína dìlala doslova na kolenì. Faktem je, že bylo daleko víc dìtí, víc novorozencù, ale to je zase tím, že dnes je spousta antibiotik. Dìti, které se døív léèily výhradnì ve špitále, dnes vyléèí praktici. Døíve, když jsme chtìli dát nìjaké vzácnìjší antibiotikum, museli jsme vyplòovat speciální formuláø, který se posílal na schválení do Ústí. Péèe pediatrù je dnes daleko lepší, takže když se dìti dostanou do nemocnice tak už jsou to zpravidla vážnìjší pøípady.

Na kterou pracovní etapu vzpomínáte nejradìji a proè?

No, tak myslím, že jsou to poslední dva roky. Tedy od nástupu nového øeditele, Mgr. Tomáše Krajníka. Je to “mladá krev“, je vidìt, že ho práce baví, má zájem. Souèasnì máme na oddìlení nového primáøe, neonatologa. I když já mám krásné vzpomínky i na to jak jsem zaèínala!

Šla byste dnes znovu studovat medicínu a stala dnes znovu lékaøkou?

No, komunikace s lidmi je nìkdy vážnì obtížná a obèas se tak dostanu do situace, kdy si øíkám: holka šla bys dneska studovat tu medicínu? Medicína je tìžká, opravdu tìžká. Zrovna nedávno jsem øíkala dceøi, že jsem za první dva roky studia na medicínì byla jednou v kinì. A ona mi to nevìøila. Ale èlovìk se fakt musel uèit. Dnes nìkdy uvažuji, že bych ráda studovala tøeba knihovnictví. Ale teï vážnì, ano jsem pøesvìdèená, že bych se znovu stala lékaøkou.

Co Vám v nemocnici nejvíce vadí?

Vadí? Spíš mì trošku mrzí, že došlo k oddìlení nemocnièních a praktických lékaøù. To si myslím, že bylo døíve líp zaøízený. Dnes je pohotovost na oddìlení, ale praktici (i pediatøi) tam neslouží, oni od té doby co se osamostatnili a co jsou soukromí (mluvím o Roudnici, ale myslím, že to je v 90 % špitálech) pøestali sloužit a to si myslím není dobøe. Kontakt s nemocnicí by mìli mít. Nebo by se alespoò mìli úèastnit služeb na oddìlení, protože pak nevìdí, jaké my máme problémy.

Jak pøežít 50 let ve firmì, je to dlouholetý vztah, který pøináší tìžká období?

Já jsem to v životì nemìla vùbec jednoduché. Paradoxnì práce mi vždy pomohla pøekonat ty nejtìžší pøekážky v osobním životì. Ale mì to vždycky ve špitále bavilo a taky jsem mìla kliku na fajn lidi kolem sebe. Zatím, mì ještì nikdo nenaznaèil, že jsem stará a mìla bych jít do dùchodu, kdyby to ovšem nìkdo zaèal øíkat, tak by mì to mrzelo a asi bych skonèila. Zatím mì práce stále baví a myslím si, že jsem ještì nìco v té medicínì platná!

Došlo také v prùbìhu let ke zmìnì nejèastìjších onemocnìní dìtí?

Ano samozøejmì, dnes jsou nejèastìjšími onemocnìními alergická astmata a zánìty prùdušek, døíve revmatologická onemocnìní, zánìty ledvin (následek špatnì léèené angíny). Dìtskou revmatickou horeèku jsem nevidìla tak 15 let. Je to tou dobrou léèbou. Prevence a dìti jsou dobøe léèeny ambulantnì. Pøed lety jsem zažila dítì, které zemøelo na spalnièky.