LIDÉ Z PODŘIPSKA. Zdena Kejřová je celý život lékařem v jedné nemocnici

MUDr. Zdena Kejřová. Foto: archiv PNSP
MUDr. Zdena Kejřová. Foto: archiv PNSP

Roudnice n/L. - Podle průzkumů pracuje u jednoho zaměstnavatele pět a více let čtyřicet procent lidí. Jaké to ale je být v jedné firmě celý život? V podřipské nemocnici v Roudnici nad Labem pracuje 440 zaměstnanců. Z toho více než 40 déle než 20 let. Rekordmankou v tomto ohledu je MUDr. Zdena Kejřová, která v nemocnici pracuje od roku 1965.

Reklama

Dětská lékařka Zdena Kejřová, je štíhlá, velmi vitální a energická žena. Nikdo by nehádal, že tato žena oslaví v příštím roce neuvěřitelné 50 leté pracovní jubileum! Využili jsme proto příležitosti a zavzpomínali s paní doktorkou na její pracovní začátky.

Není z lékařské rodiny, a důvodem proč vystudovala medicínu se pravděpodobně stal fakt, že se během studia na „jedenáctiletce“ dobrovolně zúčastnila pitvy, po které se jí provádějící lékař zeptal, zda by se nechtěla stát lékařkou.

V roce 1965 nastoupila tehdy 23 letá lékařka na tzv. umístěnku do svého prvního zaměstnání, tehdejšího OÚNZ Litoměřice (Okresního Ústavu Národního zdraví). V Litoměřicích také několik let bydlela. „Když bylo dceři asi 12 roků, zpívala v pražském souboru Bambini di Praga. Časté cestování bylo velmi náročné a tak jsme se s rodinou přestěhovali do Prahy. Já jsem ještě nějaký čas dojížděla pracovat do Litoměřic, od roku 1991 jsem ale nakonec definitivně zakotvila v Roudnici nad Labem, která jednak byla součástí OÚNZ Litoměřice a navíc byla o nějakých 20 km blíže Praze," vysvětluje paní doktorka.

Upřímně, uvažovala jste někdy o změně pracovního místa?

Ne, i když to možná zní nepravděpodobně, o jiném místě jsem nikdy neuvažovala. Musím se přiznat, že pracovat v Praze mě nikdy nelákalo, stejně tak jsem nikdy nechtěla na středisko. Naopak, mě to vždycky bavilo ve špitále. Poměry v menší nemocnici mi vyhovují, je to tu takové domácí, spoustu lidí znáte.

Za 50 let se muselo vystřídat spoustu lidí nejen v nemocnici, ale také v jejím vedení. Vzpomenete si, kolik se například vystřídalo generálních ředitelů?

Myslím, že sedm, jen doufám, že jsem teď na nikoho nezapomněla.

Co se ve zdravotnictví změnilo nejvíce?

Já myslím, že se změnilo úplně všechno. Za dobu mého působení ve zdravotnictví prodělaly všechny obory medicíny prudký rozvoj, pronikavě se změnily možnosti diagnostiky a léčby ve všech oborech. Medicína strašně pokročila: když já dnes mladým děvčatům vyprávím jak jsme začínali, co jsme mohli, nemohli tak si kolikrát říkám, že mi to ta děvčata ani nemůžou věřit, že to takhle bylo. Dříve třeba neexistovaly záchranky, spoustu věcí jsme si opravdu museli „odkurýrovat“ na oddělení. My jsme neznali ultrazvuk, CT, dětský neurolog byl jediný v kraji. Takže doopravdy se ta medicína dělala doslova na koleně. Faktem je, že bylo daleko víc dětí, víc novorozenců, ale to je zase tím, že dnes je spousta antibiotik. Děti, které se dřív léčily výhradně ve špitále, dnes vyléčí praktici. Dříve, když jsme chtěli dát nějaké vzácnější antibiotikum, museli jsme vyplňovat speciální formulář, který se posílal na schválení do Ústí. Péče pediatrů je dnes daleko lepší, takže když se děti dostanou do nemocnice tak už jsou to zpravidla vážnější případy.

Na kterou pracovní etapu vzpomínáte nejraději a proč?

No, tak myslím, že jsou to poslední dva roky. Tedy od nástupu nového ředitele, Mgr. Tomáše Krajníka. Je to “mladá krev“, je vidět, že ho práce baví, má zájem. Současně máme na oddělení nového primáře, neonatologa. I když já mám krásné vzpomínky i na to jak jsem začínala!

Šla byste dnes znovu studovat medicínu a stala dnes znovu lékařkou?

No, komunikace s lidmi je někdy vážně obtížná a občas se tak dostanu do situace, kdy si říkám: holka šla bys dneska studovat tu medicínu? Medicína je těžká, opravdu těžká. Zrovna nedávno jsem říkala dceři, že jsem za první dva roky studia na medicíně byla jednou v kině. A ona mi to nevěřila. Ale člověk se fakt musel učit. Dnes někdy uvažuji, že bych ráda studovala třeba knihovnictví. Ale teď vážně, ano jsem přesvědčená, že bych se znovu stala lékařkou.

Co Vám v nemocnici nejvíce vadí?

Vadí? Spíš mě trošku mrzí, že došlo k oddělení nemocničních a praktických lékařů. To si myslím, že bylo dříve líp zařízený. Dnes je pohotovost na oddělení, ale praktici (i pediatři) tam neslouží, oni od té doby co se osamostatnili a co jsou soukromí (mluvím o Roudnici, ale myslím, že to je v 90 % špitálech) přestali sloužit a to si myslím není dobře. Kontakt s nemocnicí by měli mít. Nebo by se alespoň měli účastnit služeb na oddělení, protože pak nevědí, jaké my máme problémy.

Jak přežít 50 let ve firmě, je to dlouholetý vztah, který přináší těžká období?

Já jsem to v životě neměla vůbec jednoduché. Paradoxně práce mi vždy pomohla překonat ty nejt잚í překážky v osobním životě. Ale mě to vždycky ve špitále bavilo a taky jsem měla kliku na fajn lidi kolem sebe. Zatím, mě ještě nikdo nenaznačil, že jsem stará a měla bych jít do důchodu, kdyby to ovšem někdo začal říkat, tak by mě to mrzelo a asi bych skončila. Zatím mě práce stále baví a myslím si, že jsem ještě něco v té medicíně platná!

Došlo také v průběhu let ke změně nejčastějších onemocnění dětí?

Ano samozřejmě, dnes jsou nejčastějšími onemocněními alergická astmata a záněty průdušek, dříve revmatologická onemocnění, záněty ledvin (následek špatně léčené angíny). Dětskou revmatickou horečku jsem neviděla tak 15 let. Je to tou dobrou léčbou. Prevence a děti jsou dobře léčeny ambulantně. Před lety jsem zažila dítě, které zemřelo na spalničky.

Reklama

Hodnocení

5 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat/zobrazit komentáře

Komentáře