Zážitky z Ligy mistrů jsou nádherné, říká liberecký volejbalista Adam Zajíček

Můžete připomenout své rodinné předchůdce na volejbalové scéně?

Můj dědeček Lubomír Zajíček byl na dvou olympiádách a několika mistrovstvích světa. Bohužel už nežije. Můj otec Dušan Zajíček, který je ročník narození 1967, působil v několika ligových klubech včetně Dukly Liberec a Brna. Ve volejbale ale už nepracuje.

Patříte do libereckého kádru, který obhajuje extraligový titul z roku 2015. Jak to berete?

V týmu je dvanáct hráčů a nedá se říci, že družstvo táhne vyloženě jen základní šestka. Vystupujeme týmově. I když cítím, že moc velký podíl vzhledem k menšímu hernímu vytížení asi nemám, jsme rád, že jsem byl u medailí z minulých sezón.

S Duklou jste v probíhajícím ročníku absolvoval i cestování v rámci Ligy mistrů. Kde se vám nejvíc líbilo?

Všude (úsměv). Ať už to bylo v Belgii, Itálii i Polsku. Úplně maximálně jsem si to užil. Volejbal v těchto zemích vnímají zcela jinak. Je nádhera to zažít.

Co libereckému klubu naznačila konfrontace se špičkovými evropskými kluby?

Zkoušeli jsme, jestli obstojíme. Seznámili jsme se s tím, co nám ještě chybí, abychom mohli na této úrovni vyhrávat.

Jakou máte motivaci do druhé poloviny sezóny?

Soustředím se na sebe a neskládám zbraně, aby mi takříkajíc neujel vlak. Extraligu hraji čtvrtou sezónu a chtěl bych se zlepšovat. V Dukle je vynikající kádr a třeba klobouk dolů před Lubomírem Staňkem, co dokáže ve čtyřiceti letech. Rád bych si ověřil, jestli mám na to, abych nastupoval častěji do zápasů. Nechci nikoho hanit a podceňovat, ale při vší úctě k soupeřům z nejspodnější části tabulky extraligy to nejsou celky, které mohou být nejlepším měřítkem výkonnosti. Mrzí mě proto, že jsme prohráli třeba v Ústí nad Labem.

Sezóna směřuje i ke konkrétním vrcholům...

Koncem února se hraje v Liberci závěrečný turnaj Českého poháru a pak přijde play off extraligy. A v obou soutěžích máme nejvyšší cíle.