Lékař Kamal Mezian: Jak jsem pomáhal o Vánocích uprchlíkům na hranicích Chorvatska a Bosny a Hercegoviny

Kamal Mezian v uprchlickém táboře Slavonsky Brod. Foto: archiv K. MezianaKamal Mezian v uprchlickém táboře Slavonsky Brod. Foto: archiv K. Meziana

Litoměřice - "Emoce jsou tam vždycky. Když máte před sebou nemocné dítě v zuboženém stavu nebo celou rodinu, která čítá třeba deset lidí s malými dětmi, také v hrozném stavu, tak se od toho nejde úplně oprostit. Člověk vnímá jejich cestu, jejich život s velkou dávkou emocí," vypráví v rozhovoru pro SeveročeskýDeník.cz litoměřický lékař Kamal Mezian, který o Vánocích 2015 působil díky organizaci Magna v uprchlickém táboře na hranicích Chorvatska a Bosny a Hercegoviny.

Reklama

Přes vánoční svátky jste pomáhal v uprchlickém táboře na chorvatsko-srbské hranici. Uprchlíci tam byli ubytováni?

Spíš to bylo na hranicích Chorvatska a Bosny a Hercegoviny poblíž obce Slavonský Brod. Šlo o uprchlický tábor, takovou přestupní stanici pro uprchlíky mezi Srbskem a Slovinskem. Záměr tohoto tábora není dlouhodobé ubytování uprchlíků nebo jejich detence, ale jde tam pouze o registraci a jejich základní zajištění. Takže tam přijel vlak vypravený ze Srbska, ve kterém bylo až 1100 uprchlíků. Chorvaté tyto uprchlíky zaregistrovali, uprchlíci prošli registračním řízením a poté službami humanitárních organizací. Bylo jich tam hodně. Byly jsme tam my, tedy Magna Děti v tísni, která poskytovala základní zdravotnickou pomoc zejména pro děti. Dále tam velmi intenzivně pracoval Unicef, Červený kříž, Komise OSN pro uprchlíky a dále různí dobrovolníci, zejména z Německa, Save the Children a další.

A ti uprchlíci museli v táboře aspoň nějakou dobu zůstat?

Ne. Chorvatská policie je zaregistrovala a oni potom pokračovali ve své cestě dál ve vlaku do Slovinska. V zásadě byly dva režimy. První byl tzv. Fasttrag, kdy uprchlíci prošli ubytovacím zařízením, dostali základní péči a následně ihned pokračovali dalším vlakem dál. To zabralo třeba dvě hodiny. Ale v případě, že cílová destinace, v tomto případě Slovinsko, nahlásilo, že není schopno přijmout další uprchlíky a je potřeba zpomalit, tak byly vytvořené takzvané sektory. To byly stany, kde uprchlíci nějakou dobu zůstali, třeba několik hodin, a až když Slovinsko hlásilo, že je schopno přijmout další uprchlíky, tak byl vypraven další vlak do Slovinska.

Kde se vzala ta myšlenka, že tam chcete jet? Co Vás k tomu vedlo?

Před Vánoci jsem byl kontaktován svým kolegou z předchozího pracoviště, lékařem-vojákem, který je externím spolupracovníkem Magny a už v tomto uprchlickém táboře pracoval. Potřebovali doplnit lékařský tým v období vánočních svátků a tento lékař mě kontaktoval, zda bych ho mohl posílit svou přítomností a já jsem souhlasil.

Je mnoho mladých lékařů. Avšak lékařů, kteří jsou ochotni jet do těchto podmínek, zase tolik není. Tady jde o určité bojové podmínky. Podobné podmínky znají Lékaři bez hranic. Co Vás motivovalo souhlasit s takovou nabídkou? Chtěl jste si tyto náročné podmínky také vyzkoušet?

V minulosti jsem se také hlásil k Lékařům bez hranic, ale ti mě odmítli, protože jsem měl jinou kvalifikaci. Oni upřednostňují spíše atestované chirurgy, gynekology, anesteziology a tak dále. Já mám atestační zkoušku z léčebné rehabilitace a základní kmen z chirurgie, ovšem toto Lékařům bez hranic nestačilo, tak mě s veškerou úctou odmítli. U mě však nadále zůstala nějaká vnitřní potřeba určitého dobrodružství spojeného se zdravotnictvím a ve chvíli, kdy mě kontaktoval tento bývalý kolega lékař, tak jsem si řekl, že by to mohla být dobrá substituce za Lékaře bez hranic, kteří mimochodem v tomto táboře byli také, respektive ne ve Slavonském Brodě ale v Babské a údajně se odtamtud stáhli s tím, že tam pro ně nebyla dostatečná krize.

Nedostatečná krize?

Lékaři bez hranic operují na velmi vysoké úrovni v polních podmínkách a dělají i poměrně složité operační zákroky, to v tomto případě nebylo potřeba. Tam šlo o zajištění základní lékařské péče a v případě nějaké složitější, odborné nutné terapie bylo možné převést pacienta do chorvatské nemocnice.

Co konkrétně jste tam dělali?

V zásadě šlo o základní zdravotnické zajištění dětí, které procházely tímto uprchlickým táborem. Pakliže jeden vlak pojal 1100 lidí, tak přibližně polovina z toho byly děti. Tyto děti za sebou měly velmi strastiplnou cestu. Často za sebou měly cestu přes moře, kde je převozníci mnohdy vyhodili u břehu do moře, protože nechtěli dojet úplně ke břehu. Děti tam potom prochladly. Vesměs pak všechny měly kašel, někdy vysoké horečky, takže bylo nutné zajistit léky proti horečce, někdy antibiotika.

Abyste tam mohl působit a komunikovat s uprchlíky, musel jste se s nimi nějak dorozumívat? Vy umíte arabsky?

Byla by to výhoda, ale arabsky neumím. Respektive jsem svou slovní zásobu arabských slovíček během tohoto pobytu rozšířil z původních pěti na patnáct. Třeba o slova jako „horečka“, “kde to bolí“, „alergie“ a podobná. V zásadě byl však pro komunikaci určen anglicko-arabský tlumočník, ale ten nebyl přítomen pořád, protože měl i spoustu jiné práce. Překládal například chorvatským policistům a podobně, takže jsme si často museli poradit sami různými gesty a pár arabskými slovíčky, které jsme se naučili nebo je měli vypsané na papírku.

Plánujete, že byste tuhle misi ještě zopakoval? Předpokládám, že tam ten tábor asi ještě nějakou dobu bude vzhledem k situaci.

Původní záměr byl, že to měla být nárazová mise, ale musím říct, že velmi vážně uvažuji o návratu.  Někdy na jaře bych chtěl s organizací Magna navázat nějakou externí spolupráci, a pakliže mi to pracovní povinnosti jenom trochu dovolí, tak bych se tam vrátil.

Měl jste při této činnosti nějaké emoce, když jste tam ty lidi viděl nebo to dokážete jako lékař oddělovat či eliminovat na minimum?

Emoce jsou tam vždycky. Když máte před sebou nemocné dítě v zuboženém stavu nebo celou rodinu, která čítá třeba deset lidí s malými dětmi, také v hrozném stavu, tak se od toho nejde úplně oprostit. Člověk vnímá jejich cestu, jejich život s velkou dávkou emocí. Pakliže uměli anglicky, ale musím říct, že moc dobře anglicky neuměli, tak jsem se ptal, proč prchají ze své země, a kam směřují. Většinou odpovídali, že důvodem je strach z únosů a u mladých verbování do armády a směřovali většinou do Německa.

Reklama
Přidejte se k nám na Facebooku!

Hodnocení

3 hvězdiček / Hodnoceno: 4x


Přidat/zobrazit komentáře

Aktuálně

Nebezpečný Most: Muž okradl seniorku o peníze Nebezpečný Most: Muž okradl seniorku o peníze
Kam se lidé v Ústeckém kraji nejvíce stěhují? Tato města zažívají boom Kam se lidé v Ústeckém kraji nejvíce stěhují? Tato města zažívají boom
Dopravní podnik chce lidi v MHD, a tak koupí nové trolejbusy a autobusy Dopravní podnik chce lidi v MHD, a tak koupí nové trolejbusy a autobusy

V pátek bude veškerá doprava v Ústí zdarma V pátek bude veškerá doprava v Ústí zdarma
Boj o Podřipskou nemocnici. Co mělo být rozbuškou sporu, který graduje? Boj o Podřipskou nemocnici. Co mělo být rozbuškou sporu, který graduje?
Liberecký recept? Hrát jednoduše a hodně střílet, říká Martin Bakoš Liberecký recept? Hrát jednoduše a hodně střílet, říká Martin Bakoš


Komentáře